Říkali mi, vyser se na to. Když jsem se v zimě rozhodl sehnat, přivézt a přestavět Felicii 1,6, věděl jsem, že to bude makačka jak časově, tak finančně. I proto jsem zvolil pro letošek třídu N, i když sám jsem spíš pro speciály, jak to má být.
V lednu jsem auto přivezl, v únoru jsem začal auto vybírat zevnitř, pak šlo na rám, mezi tím jsem začal skupovat věci k tomu potřebné a začal jsem pomalu ale jistě chápat, že to neutáhnu po finanční stránce a bude třeba nějaký sponzor. Postupně to šlo, jak se ale začal blížit první závod Hobby Auto Rallycrossu, který se odjel v sobotu 22. dubna, začaly přicházet překážky. Pak vypadla dílna a jen díky teplému týdnu v březnu jsem na autě mohl dělat, aby se vše stihlo. Celé je postavené venku na dvoře. V půlce lakování přišel mráz, pak nedorazil elektrikář a musel ho nahradit Václav Janoušek, pak jsem neměl na díly, sponzoři nedodrželi nic z toho, co slíbili, krom těch nových, kteří na autě dnes jsou, a taky mě spousta dotazovaných kamarádů o pomoc nechalo si to pěkně vyžrat. Tak jsem si to vyžral, poslední týdny skoro nespal a sháněl a vymýšlel, co dál. Musel jsem dokonce prodat iPhone a dalších pár věcí z vybavení na reklamu. Průběh příprav minulý týden zachránil Martin Machač, který poskytl krátkodobou půjčku na věci, nakonec v týdnu před závodama zbytek financí poskytl Petr Glössl, bez kterého bych neměl ani na benzin.
Ano, mohl jsem se na to v půlce vykašlat a ušetřit, neotravovat nikoho a nejet. Řikal jsem si ale, že to musím dotáhnout do konce, za každou cenu, a ukázat že nejsem jen zimní jezdec, a že i ve 30 letech mám rychlost. I když ne v plné kondici, ale s několika hendikepy, které se nepodařilo před startem udělat, jako třeba výfuk nebo vyměnit poloosu, která klepala od začátku, pak ani dovézt pořádná kola s gumama, které jsou nutností, i tak se mi v pátek večer podařilo mít vše naloženo a „připraveno“ na odjezd. V sobotu ráno jsem si říkal, že je to teď celé na mě. Tu hromadu práce a nervů a starostí musím vykompenzovat výsledkem.
Přišla první rozjížďka, první v nové třídě, kde jsem nikdy nejel. Neměl jsem absolutně odhad, jak se mně i autu povede vůči ostatním. Nejel jsem úplně dobře, asi jsem spal a výsledkem bylo předposlední místo. Přemýšlel jsem, od kamarádů závodníků jsem dostával shodné informace, že mám nejpomalejší auto ve třídě. Upřímně, psychika na nule. Tak jsem si řekl, že zkusím přidat. Ve druhé rozjížďce, kde už bylo hodně mokro a bahno, jsem dojel druhý s pocitem, že jo, to už je lepší. I když mi v posledním kole upadl výfuk a ohnula se mi těhlice. Neměl jsem s sebou mechanika, nevěděl jsem, co mám s autem dělat, kdo mě zná, ví, že jediné čemu nerozumím kolem auta, je mechanika a technika. Umím s tím jet, neumím to udělat.
Výfuk jsem přidělal k řadící páce, protože nebylo kam jinam, kolo jsem nechal kolem a doufal jsem, že to vydrží. Byly slyšet ohlasy, abych jel domů a netrápil to dál, že to akorát celé zničím. Chápu to, osobně mě to taky napadlo na 5% procent, ale já to nikdy neudělám. Nikdy nepojedu ze závodu dokud auto pojede. Třetí rozjížďka byla očistec, spustil se silný déšť a na trati bylo tolik vody, že se v tom plavalo. Třetí rozjížďka se musela opakovat po karambolu soupeřů. I tak jsem ale měl namále, protože jsem nic neviděl přes okno a najednou napálil bokem do svahu, ale jel dál. V opakování se mi podařilo jet na první pozici do posledního kola, pak jsem ale udělal malou chybu a soupeř toho okamžitě využil. Bohužel k mojí smůle mě u toho trochu trefil na to polámané kolo a zarazil mi ho do blatníku a tlumiče. Dojel jsem opět druhý.
Byly dvě hodiny na servis, auto zatáčelo, kam chtělo, kola byla k sobě, ale nešlo s tím nic dělat, a hlavně, nebyl kdo by s tím co udělal. Řekl jsem, si po tom co jsem zjistil, že jsem průběžně pátý a budu ve finále startovat z druhé řady, že není co ztratit. Auto je dobité, buď to pojede nebo to prostě nějak obkroužím a seberu co nejvíce bodů to půjde. Na startu finále to vypadalo bídně, auto zatáčelo kam chtělo, kolo drhlo o tlumič a další věci. Po startu jsem čekal jen kdy se to prodře a bude konec. Nahrávaly mi ale podmínky, na tom blátě a loužích nedostávala kola k sobě až tolik záhul odporem od země a prostě to pořád jelo.
Jel jsem, co jsem uměl a co to dá, ať to upadne nebo ne. Joker lap jsem asi projel správně a docela jsem byl překvapen, že to celé uřídím. Nevěděl jsem, jak na tom jsem, kde kdo je, a jen jsem viděl dvě auta před sebou, která postupně jela do joker lapu a vracela se těsně přede mnou. Na cílové rovince jsme přijeli v podstatě za sebou, tak jsem si řikal jo, vydrželo to a dojel jsem. Pak jsem kouknul do zpětného zrcátka a viděl auta další za sebou. Začal jsem počítat, a byla tam čtyři auta. Říkal jsem si, to není možný, kolikátý jsem? Zastavil jsem proto u diváků a zeptal se jestli jsem třetí a oni potvrdili. V tu chvíli jsem měl pocit, jako kdyby ze mě všechno spadlo a vyhrál jsem mistrovství světa. Ukápla mi slza na volant, protože tento výsledek byl pro mě, s nejpomalejším vozem ve třídě a s napůl uraženým předkem maximum toho, co se dalo zajet. V pátek před závodem jsem řikal, že jsem ve třídě outsider a že dostat se na bednu, bude z říše snů a maximum. A mně se to povedlo! Taky díky mámě (i za fotky) a Jakubovi Čadkovi, kteří se mnou jeli jako doprovod.
A jaká je situace po závodě dnes? Auto je na velkou opravu, takže přejímka na RX cup se nestíhá, ale za měsíc je další závod a já udělám vše pro to, abych stál na startu a pral se znovu a na maximum o co nejlepší výsledek. Škoda jen, že na to nemám více klidu, času a peněz, protože tím pádem musím řešit páté přes deváté a různě operovat, abych to nějak poskládal. Ale já to zase dám! I za podpory těch nevysvětlitelných věcí, které se kolem toho dějou. Nevzdám to a příště zase přivezu pohár.
Kdybyste věděli o někom, kdo by byl ochotný mi v tom pomoci finančně nebo materiálně, dejte mu prosím na mě kontakt. A fanděte pokud chcete, opravdu je to strašně moc znát. Děkuju všem! This is my malinkej life. A jako bonus, sestřih akce z onboardu. Dejte si to se mnou…
