Jako když se těšíte na luxusní večeři u příležitosti velkého výročí, ale z celého lahodného menu dostanete luxusní pouze předkrm. Následuje tradiční UHO a na závěr trochu olezlý a stokrát okousaný přeslazený větrník…
Za své vzaly naděje, že se po letošním organizačním fiasku pořadatelé vrátí plnohodnotně do pouště Atacama a že Dakar 2018 nabídne ve svém jubilejním 40. ročníku plnokrevné dakarské menu. Namísto toho nás čeká něco, co bychom mohli nazvat „momentálním maximem možného“. Alespoň pro tento jeden rok – pokud se tedy Peru z pořadatelství Dakaru dodatečně nestáhne, jako se tomu stalo před dvěma, či třemi lety. Stejně tak neuvidíme ani některými zákulisními informacemi vzývaný transkontinentální ročník se 16 a více etapami – to už by skutečně bylo moc. Etap bude 13, alespoň těch číslovaných.
Ale abychom začali pozitivně – co se na návrhu jubilejního Dakaru povedlo? Jednoznačně úvodní část v Peru. Severní peruánská Atacama je nejkrásnější pouští Jižní Ameriky, kde duna střídá dunu. Bohužel však neoplývá rozlohou mauretánských planin. I tak ji snad pořadatelé naplno vytěží. Obsáhne tři kompletní etapy (včetně jednoho okruhu Marcona – Marcona), k tomu úvodní dějství z Limy do Pisca a hraniční etapu z Arequipy do Bolívie, v níž snad ještě zbude prostor pro peruánskou část etapy. Na poměrně malém prostoru se tedy odehraje úvodní pětice dakarských dějství – alespoň že nekonečné spojovací úseky nebudou doufejme válcovat ty závodní… Nutno dodat, že pořadatelé se museli zavázat ke spoustě environmentálních ústupků, i k tomu, že se závod bude pohybovat v přesně vymezených koridorech.
Bolívie bude bohužel znovu důležitou součástí dakarského jídelníčku. Připomeňme, že bez výrazných rozmarů počasí se ještě nikdy neobešla a letošní kalvárii s nemožným přesunem do argentinské Salty si všichni pamatujeme. Jenže bolivijský prezident Evo Morales platí, a to je pro pořadatelskou A.S.O. rozhodujícím kritériem poté, co chilský ministr sportu definitivně odmítl zaplatit pořadatelský vklad své země ve výši pěti milionů dolarů. Na Atacamu tedy zapomeňte. Alespoň tedy do dalšího roku, byť nelze čekat, že by vláda svůj postoj k soutěži radikálně změnila. Ale zpět do Bolívie, den volna totiž proběhne v La Paz, tentokrát už snad méně propršeném. Přes Oruro a Uyuni se soutěž přesune do Argentiny, kde se zřejmě konečně pokusí o letos nevyvedený „Super Belén“. Poté patrně bude kopírovat relativně zdařilou letošní pasáž přes San Juan až ke Cordóbě.
Právě tam se odehraje zajímavost 40. ročníku: poslední etapa z Villa Carlos Paz do Cordoby – obě města totiž od sebe dělí jen pár kilometrů. Půjde o symbolickou speciálku, v níž si Peter Versluis zase na někom vybije vztek z vlastního pokaženého závodu (snad tentokrát už na nějakém krajanovi), nebo ještě na závěr o plnohodnotnou rychlostku po zdejších tratích WRC? Cordobu jako cílové město lze rovněž kvitovat s povděkem jako další, asi už poslední pozitivum nového ročníku – těch závěrečných 900 kilometrů po dálnici do Buenos Aires se opravdu už nikomu absolvovat nechtělo, pořadatelé se alespoň budou moci holedbat výrazně větším podílem závodní trati na celkové délce, než tomu bylo letos a tímto údajem přinejmenším nezaostávat za Africa Race.
Dakar 2018 tedy nebude nejdelší celkovou délkou ani počtem etap, nenabídne to nejlepší z jihoamerického kontinentu (trasa z Limy přes Chile do Argentiny se ještě nikdy neuskutečnila!), pořadatelé v Peru natočí fantastické záběry a Bolívii se všichni budou snažit přežít. Nebude to superzávod, který by mezi jihoamerickými ročníky vystoupil z řady. Ale alespoň vůbec bude, byť patrně s opět menším počtem startujících. A pokud nedojde k nepředvídanému (opravdu v Bolívii tak nepředvídanému?) rušení etap, může být na druhou stranu zničující svou koncentrovanou náročností.
Bez Peru by ten rozdíl byl patrně o hodně větší, takhle se podaří alespoň na rok zmírnit pokračující trend. Že by ale ta čtveřice pouštních etap v zemi Inků otočila kolo dějin, to od jubilejního ročníku nejspíš čekat nemůžeme…
