Buemi, ale nebyl jediný, kdo v sezóně podával skvělé výkony. Jeho rival Lucas di Grassi je, ač trochu arogantní člověk, ale hlavně skvělý jezdec. Během sezóny jsme u něj viděli jen jedno velké zaváhání a to až v posledním závodě, když sestřelil svého soupeře v boji o titul.
Velmi dlouho se v matematické šanci na boj o titul udržoval Sam Bird z DS Virginu. Z jeho strany nešlo nějaké průměrné výkony, kterými by vysbírával, co zbude po di Grassim a Buemim. Získal 3 poleposition, v Argentině triumfoval a ještě jedenkrát se umístil na stupních vítězů.
Na záda mu velmi často dýchal soupeř Jérome d’Ambrosio z týmu Dragon Racing. Zvládl získat ještě o jednu poleposition víc než Bird a v Mexiku mu spadlo vítězství do klína, když byl diskvalifikován di Grassi. Na stupních vítězů byl ještě dvakrát. Přesto zaostal za Birdem o 5 bodů.
Má velká poklona ale patří Stéphanu Sarrazinovi z Venturi, právě on je podle mého názoru jezdcem sezóny. Nejvíce očividně ho šlechtí statut jediného jezdce, který ve všech ePrix dokázal bodovat! Nejstarší jezdec (40 let) v poli dokázal v Long Beach dovézt svůj vůz na druhém místě a nikdy se neumístil hůř než desátý, a to v kvalifikacích ne vždy byl v první desítce.
Ve srovnání s týmovým kolegou si vedl jednoznačně lépe. Mike Conway, který nahradil Villeneuva od čtvrtého závodu byl nejlépe osmý, připsal si ještě jednu devátou a desátou příčku, dovezl tedy jen 7 bodů, zatímco Sarrazin za stejné období vyjezdil 56 bodů (celkově 70).
I v beznadějných situacích jako byla např. ta, které jsem byl svědkem v Berlíně, kdy startoval z boxů a poplašený maršál zapomněl mávnout vlajkou a startovní pole už bylo daleko za první viditelnou zatáčkou, dokázal ze sebe a svého vozu vše a dojet na desátém místě.
Jeho jízdy byly rozvážné a zkušené, nedopouštěl se chyb a jezdil hlavou. Jeho mazáctví mě přesvědčilo o tom, že patří mezi ty nejlepší, kteří ve startovním poli jsou, a proto bych ho označil za jezdce sezóny.
Foto: fiaformulae.com – media
