Jedinou cestou, jak porazit Italské specialisty na jejich domácích silnicích byl spolujezdec siginalizující cestu pilotovi. Do Mercedesu vedle Stirlinga Mosse usedl na přelomu dubna a května Denis Jenkinson, ale jejich cesta za vítězstvím začala už na začátku roku 1955. Oba v průběhu jara po 1600km dlouhém okruhu najezdili přes sedm kol. Jenkinson si navíc jako motoristický novinář vždy našel při cestě na závody nebo ze závodů v Itálii cestu skrz trasu Mille Miglia, aby postupně upravoval své zápisky k dokonalosti. Všechny poznámky byly zapsány na dlouhém listu papíru rolujícím v krabičce s průhlednou stěnou – obsahovaly důležité záchytné body a symboly, podle kterých měl Jenkinson Stirlinga navigovat. Navigovat…jenže jak? Hřmění motoru a hluk proudícího vzduchu otevřeným kokpitem by Jenkinson těžko překřičel a intercom byl v té době velmi nespolehlivý. Posádka se musela spolehnout na ruční siginalizaci. Celá strategie byla postavena na způsobech jak ztratit co nejméně času (nejlépe žádný) – v úvahu byly vzato třeba i to, jak dlouho bude posádce trvat toaleta, nebo jak dlouho zabere svlečení svetru (ráno byla zima, odpoledne naopak ukrutné horko). Veškerá příprava se vyplatila – posádka Stirling Moss – Denis Jenkinson dokázala na trati vyrobit méně chyb než jejich soupeři, a závod vyhráli. Ještě ten večer Jenkinson sepsal report ze závodu, a hodil ho do zaprášené pouliční poštovní schránky někde uprostřed Itálie, aby za pár dní vyšel v časopise.
Jedna citace Denise Jenkinsona na konec: ,,Stirling začal mít hlad, tak jsem z brašny vytáhl pomeranč, a když byla trocha času a já zrovna nemusel siginalizovat, oloupal jsem ho. V těch 230 km/h jsem si vůbec nevšiml, že mám ruce celé černé a mastné od oleje, takže to vypadalo, jako by jsem Stirlingovi podával spíše kostku uhlí než pomeranč“ (Autosport, 9.únor 1995)
