My už jsme dorazili do Karlstadu, našli druhou půlku naší rallyparty a i dnešní hostku v Karlstadu. Pro klíče jsme si přišli do baru, kde pracuje, ona přijde až před půlnocí. Příjemné.
V Kaanaa končila Jokamiesluokka a my jsme se vydali do Jyväskyly – jak jinak, než stopem. Náš řidič nám doporučil zajímavé místo na přespání – Kanavuori, neboli kuřecí hora, jen kousek za Jyväskylou. Další den jsme se vydali za Jannem, který nám dal pár tipů na zajimavá místa a kde by se dal postavit stan, přestože je to ve městě. Večer jsme pak už potkali onoho řidiče ze Saarijarvi, který nám nabídl přespání a ostatní servis u něho doma v Jyväskyle – Petteriho, společně s jeho ženou, Anittou. Pračka, sprcha, barbecue, postel. Ráno nás vzal na projížďku městem, našli jsme místo na stan v malém „lesíku“ na pláži, jen chvilku chůze od centra Jyväskyly. A když jsme se vrátili k němu pro batohy, ještě nám nabídl půjčení dvou kol na dobu, co tam budeme!
Rally sice začínala až další týden, nás ale čekal ten pravý bonbónek už onen víkend – svezení na předzávodním testu s Kristianem Sohlbergem ve Fiestě R5! Jak jsem k tomu přišel? Někdy v dubnu Kristian na Twitteru vyhlásil, že jeho 2000. follower vyhrává svezení na testu před Finskou rally. Tak jsem si to pohlídal, při počtu 1995 jsem požádal 4 kamarády a pak už stačilo jen kliknout na „Follow“. Skvělý bonus k výletu!
Týden jsme strávili různě po Jyväskyle, výlet okolo jezera, knihovna a tak. V sobotu jsme pak vyjeli na kolech zpět ke Kanavuori, odkud jsme se vydali stopem směrem na test. Posledních 10 kilometrů jsme došli pěšky a k večeru se utábořili jen kousek od cílového místa. Po celou dobu našeho výletování jsme doufali v to, že potkáme losa nebo medvěda. Kolem druhé ráno jsem se probudil a Luci mi povídá, že kolem nás chodí něco těžkého. Skutečně! Bohužel se ale nikdy nedovíme, co to bylo – zákaz otevřít stan, doplněný o přísný pohled, zněl dost výhružně. Ráno jsme dorazili na místo, pozdravili se s Kristianem a vydali se kolem trati, jelikož jsme tušili, že svezení přijde až později. Po druhé hodině přišla ona očekávaná chvíle. Kukla, helma, upásat, a dál už škoda slov – takový zážitek snad ani nejde popsat, skutečně bomba! Zevnitř je ta jízda totálně odlišná než zvenku, skoro jak kdybychom jeli po asfaltu nebo dokonce po kolejích. No, zážitek jak hrom. Třešničkou na dortu pak bylo, když Kristian nabídl svezení i Luci!
V úterý už potom pro nás začala samotná rally. Já jsem ve středu a čtvrtek pomáhal na akreditaci novinářů, Luci s přípravou media centra v Paviljonki, kde jsme pak od pátku byli oba. Úkoly byly v podstatě dva: jednak sociální sítě, čili příspěvky na Facebook, Twitter a Instagram, druhak být po ruce v případě potřeby novinářům. Zároveň jsme měli dobré jídlo celý den a průkazka média nám pak dávala přístup v podstatě kamkoliv. Večer v obrovském zázemí Hyundaie mezi jezdci a novináři nebo hostina u Citroën sportu byla zajimavá zpestření. Když nám skončila směna, mohli jsme jít třeba na RZty. Ve čtvrtek a pátek jsme stejně stíhali pouze městskou Harju, v sobotu a v neděli už jsme ale měli čas i na ty pravé, v lesích. Doufali jsme, že v servise potkáme nějaké Čechy, ke kterým bychom se mohli vlézt a svézt na RZtu. Ale nic. Tak jsme vzali mapu a po krátkém briefingu se vydali na jednu asi 20 kilometrů vzdálenou na kolech. A večer jsme sehnali mediální tým od Kočiho, se kterým jsme pak v neděli jeli na Powerstage.
Rally skončila a přišel čas vydat se domů – tušíte správně, stopem. S jedním novinářem v pondělí ráno na letiště do Helsinek, odtamtud nás jeden člověk vzal až do přístavu, dál trajektem do Tallinu. Nějakou dobu zabralo, než jsme vyšli z centra na nějaké vhodné místo, ale podařilo se. Náš řidič do Pärnu nám pak nabídl přespání, což vzhledem k pokročilé hodině vůbec neznělo špatně. Další den jsme pokračovali do Rigy a Kaunasu, odkud jsme pak chytli přesnoční spoj s partičkou metalistů, kteří jeli – do Jaroměře na festival Brutal Assault! Celé Polsko tak padlo na jediný zátah. Chlápek, co v 10, když jsme nasedali, popíjel pivo, ve 3 ráno řídil. A jak jsme pochopili z toho, co říkali ostatní, když sedal za volant, bez řidičáku. Kolem 2. hodiny odpoledne nás vysadili v Jaroměři, na hlavním tahu na Prahu. Hurááá, za chvíli jsme doma, říkali jsme si. Ale omyl. Místo, kde jsme za celou cestu čekali nejdéle. Uplynuly více než 3 hodiny, než nám někdo zastavil. Ve městě a u benzínky, kde všichni jedou pomalu a bylo kde zastavit. Přitom samá Áčka na SPZ a většinou kromě řidiče úplně prázdná auta. Tak takový jsme národ.
Tak asi taková byla naše letní cesta za závody na Sever. A na kolik nás celý tento výlet vyšel? 350€ na osobu kompletně se vším. A ne, nejedli jsme kořínky. Dál už tedy budu pokračovat s kratšími postřehy z nynějška ze Švédska. Tak zase zítra.
