Tři dny ve Stockholmu uplynuly jako voda a už zítra po poledni se vydáme autobusem směrem Karlstad, kde se poprvé potkáme s našimi novými přáteli z Moravy, se kterými strávíme příštích několik dní na rally. Jak jsme ale nakonec dopadli v létě po závodech v Höljes? Dnešní vyprávění bude delší, méně závodní a více zážitkové.
Přišlo nedělní odpoledne, Ondra Smetana vyjel druhé místo v S1600 a víkend zakončil Mattias Ekström. Přišel čas vyřešit, jak se dostaneme zpátky do Finska. Trajekt by byl dalším nákladem na našem low-cost výletě navíc, času jsme naopak měli víc než dost, tak, proč ne stopem po pevnině, přes hranice na severu? Ačkoliv jsme se ptali několika finských týmů, zdali třeba nejedou stejně, každý jel trajektem, ale alespoň nám poradil, koho jiného můžeme zkusit. Naštěstí, asi na popáté jsme byli posláni „k Tigerovi“ a ten nám řekl, že jede na sever Švédska. Zmínil i název města, ale přesně jsem to nezaregistroval, a tak jsme prostě chvíli počkali, než se sbalí, a pak odjeli s nimi s tím, že se prostě někam dostaneme a uvidíme, co pak dál.
Po téměř nekončící cestě nás vysadili ve městě jménem Kalix, což bylo podle mapy o 1000 km dále, jen 100 km od hranic s Finskem! U řeky v nějakém houští plném komárů jsme si postavili stan (ve Švédsku i Finsku je povoleno postavit stan na 2 dny kdekoliv mimo město a 150 metrů od nejbližšího obydlí) a další den odpoledne jsme začali stopovat. Na místě byl zrovna kyvadlový provoz řízený semafory kvůli rekonstrukci, a proto to vypadalo jako fajn místo. Za 10 minut před námi zastavil linkový autobus s nápisem Haparanda, řidič otevřel dveře a mával na nás. Trochu nechápavě jsme přišli blíž a řekli mu, že my chceme do Finska, on ale řekl, že ano a ať si nastoupíme a ještě nám naložil batohy. Ještě na nejbližší autobusové stanici se nás ptal, jestli si nechceme skočit pro vodu. Asi po hodině a půl jsme dojeli do Haparandy, cílové stanice, a autobusák nám ukazuje, že ujdeme asi 20 metrů tímhle směrem a budeme za hranicemi. Zajímavé, ani žádná cedule, která by to dávala najevo, ale skutečně už jsme byli ve Finsku.
Náš další, opět velice rychlý stop, byl příjemný padesátník Topi mluvící lámavou, ale srozumitelnou angličtinou. Jel směrem Oulu. Tam končila i jeho cesta, tak zavedl náklaďák ke skladu a říká nám: „Je dvanáct hodin, manželka spí, děti spí – pojďte, ukážu vám město.“ A tak jsme s Topim absolvovali komentovanou projížďku po Oulu autem a nakonec nás nechal v lesíku jen kousek od pláže, kde jsme zakempili na dva dny. Za ochotu u něj skončila lahvička alkoholu. Také jedno zajímavé pozorování odtamtud – kola, která jsou ve městě nejčastějším prostředkem dopravy, tu nikdo nezamyká, prostě tam, kam přijede, tam ho odloží. To by u nás asi nefungovalo.
Po dvou dnech jsme pokračovali dále do Jyväskyly. Ani v 10 večer nebyl problém někoho zastavit (nebyli jsme daleko od polárního kruhu, takže světla bylo dost). Vezl nás Janne a přestože mu bylo kolem třiceti, byl velice zcestovalý a ochotný. Nejeli jsme však až do Jyväskyly, ale asi 100 km před, v Konginkangas, odkud to bylo cca 150 km do Pesämaki na jokamiesluokku a tak bychom si alespoň částečně vynahradili náš původní turistický plán. Nerozloučili jsme se však naposledy, Janne byl z Jyväskyly, nechal nám na sebe kontakt, ať se za ním stavíme, až tam budeme na rally.
Přespali jsme u nádherného jezera a ráno vyrazili na naši túru. Neměli jsme ale úplně dobrý plán, spíš jenom směr a navíc cesty ne vždy vedly zrovna tudy, kudy bychom chtěli. Když jsme před pátou slyšeli v dáli rušnou silnici, něco muselo být špatně. A skutečně, došli jsme k benzince, kterou jsme předešlý večer míjeli asi kilometr před Konginkangas… Počáteční zklamání jsme po chvíli zažehnali, vzali na pomoc mapu a GPS v telefonu a další ráno vyráželi znovu. Za zmínění ještě opět stojí to, že telefon, který jsme nechali přes noc nabíjet v zásuvce na záchodech na benzince, jsme i ráno našli na stejném místě.
Hned první den jsme zjistili, že místní město, které najdete vyznačené na mapě, může být klidně jenom značka, pár stavení a značka konec města. Druhý den jsme tak byli bez vody, ale i to se vyřešilo. Nakonec jsme nejednou pili a vařili z vody přímo z jezera, která je tam čistá. Ochota místních lidí je až k neuvěření. Každý večer s více než 20 kilometry v nohách s těžkým batohem na zádech jsme končili u jezera, které poskytovalo koupel, pračku i zdroj vody a když jsme třetí den hledali přístup k jednomu takovému, došli jsme z „hlavní lesní“ ještě 2 km „vedlejší lesní“ až k nějaké vilce. Jezero jinak obléhal les, takže zahrada byl jediný možný přístup. Zevnitř byla slyšet televize a tak jsme se šli zeptat, zdali teda můžeme. Paní, která nám otevřela, napoprvé odmítla, ale když jsme ještě jednou poprosili, řekla, že se zeptá manžela. Ten byl v sauně přímo u jezírka a nejenom že svolil, ale dokonce nám i nabídl, že ještě přitopí v sauně pro nás a můžeme se po jezírku projet i na jeho loďce. Sauna nešla odmítnout a tak jsme zažili finskou saunu v její originální podobě zakončenou skokem do jezera. Další den jsme zase večer seděli ve (skutečném) městě, Saarijarvi, unaveni na lavičce, když v tom před námi zastavilo auto. Řidič se nás ptal, že jak nás tam vidí, jsme evidentně turisti a jestli nechceme vzít. Pesämaki však bylo opačným směrem, jelikož on jel do Jyväskyly, kde i bydlí. Řekli jsme mu, že tam míříme potom na rally a on tedy že ať se ozveme, až dorazíme, že si u něj doma můžeme dát teplou sprchu, vyprat si věci a vyspat se na posteli nebo cokoliv jiného, co bychom potřebovali. Tak nám na sebe nechal číslo a email.
Ve čtvrtek ráno nám zbývalo posledních 40 km do Pesämaki, byli jsme v Keuruu, dalším místě, které se skutečně dalo označit za město, a tak jsme ráno šli ještě poslat pohledy a zkontrolovat program závodů. Jaké to bylo překvapení, že jsem zjistil, že žádné takové závody se v Pesämaki o víkendu nejedou, ale jede se v Kaanaa, které bylo o 100 km dál. Vrátili jsme se ke stanu s tím, že to tedy dáme opět stopem, byl čtvrtek a závody začínaly až v sobotu. Když jsme došli ke stanu, už tam stál místní – večer jsme byli totiž tak unavení, že jsme postavili stan přímo ve městě mezi třemi domy u řeky, kde měli molo a lodě. Ptal se, kdo jsme, a když jsme řekli, že turisti z Česka, tak říkal, že to je v pohodě, dokud nejsme Rumuni, kteří tam občas jezdí krást, ať si tam jsme třeba celý týden. Tak tedy, vydali jsme se opět stopovat – pro změnu, tentokrát jsme narazili na dva muže (s jedním z nich máme i fotku, viz níže), kteří jeli na nějaký náboženský koncern Suomen vapaakirkko, kam nás při té příležitosti také pozvali. Zas tak jsme nespěchali a sic ani jeden nejsme věřící, řekli jsme si, že proč se nepodívat. A dokonce jsme k tomu měli i průběžný překlad do angličtiny od jednoho z nich, takže paráda.
A asi už všichni čekají, jak to tedy bylo na těch jejich závodech jokamiesluokka. Jedním slovem, bomba. 295 aut, téměř 400 přihlášených – v sobotu byly vypsány kategorie ženy a děti, jejichž jezdci ve velké většině sdíleli auto s někým ze závodu hlavního. Osm aut na startu, rozjížďky na dvě kola a jezdilo se celý víkend. Auta – cokoliv, co má 4 kola, má to motor, volant, pár trubek vevnitř a je to staré. Bylo zajímavé vidět proti sobě v jedné rozjížďce klasický americký Dodge proti malé 205. Co jsme se ptali, pravidla jsou téměř volná, sériové gumy a jediná podmínka – pokud kterýkoliv jiný jezdec projeví o vaše auto zájem, musíte mu ho prodat, jinak přijdete o licenci. A cena je jednotná, 1400€. Nikdo tak nemá ani potřebu podvádět, ani investovat do vozu nějaké peníze – elegantní a účinné.
