Když jsem koncem roku 2013 přemýšlel, co s dalšími prázdninami, napadlo mě, že by bylo zajímavé vydat se někam na sever a poznat tamní kulturu a lidi. Mikko Hirvonen, Jari-Matti Latvala – bylo jasné, že to bude Finsko. Věřil jsem, že se to zaplatí z nějaké brigády, kterou tam určitě najdu, když budu hledat takhle s předstihem. Jakmile jsem potom zjistil, že koncem června se jede rallycross v Kouvole a začátkem srpna Finská rally, tak už nebylo žádných pochyb o tom, kdy přesně tam pojedu.
Jelikož se mi nakonec nepodařilo sehnat žádnou brigádu, vzali jsme poslední červnový týden s Luckou batohy, spacáky a stan a vytyčili na mapě pěší trasu z Kouvoly do Jyväskyly. Průchozím bodem bylo ještě nedaleké Pesämaki, městečko, v němž se měl jet pro Sever typický folkrace, finsky jokamiesluokka, jenž snad automobilovému fandovi netřeba představovat (a pro ty, co přece jen neví, o co jde – jedná se o rallycrossové závody ve starých autech za pár peněz). Přibližně 300 kilometrů na 5 týdnů znělo jako realizovatelný plán. Zároveň jsem si už dříve řekl, že by bylo možná fajn také se na těch závodech nějak podílet, a tak jsem na vedení obou světových podniků zaslal pár emailů. Sic na obou předem nevěděli, jak přesně bych mohl přijít naplat, napsali mi, že pomoc se bude určitě hodit.
Byla tedy sobota chvíli po půlnoci, kdy jsme vlakem do Kouvoly dorazili z Helsinek, kam jsme pro změnu dojeli spolujízdou přes jízdomat (jaká náhoda, že někdo jel zrovna v ideální čas trasu Praha – Helsinky!). Říkali jsme si, že k trati to bude už jenom kousek a tam někde zakempíme přes noc, ale kdybychom se podívali předem na přesnou vzdálenost na mapách a připočítali naše těžké batohy plné vší potřebné výbavy pro přežití v přírodě, rychle bychom zjistili, že dříve než za 2 hodiny chůze tam nebudeme. Takhle v noci už nás přímo k závodišti nechtěli pustit a tak jsme rozdělali stan v nedalekém areálu připomínajícím kamenolom. Ráno jsem se pak kolem sedmé hlásil na ředitelství. Dostal jsem tričko, čepici, kombinézu a instrukce, jak probíhá řazení aut na startu – nejdříve nám řeknou, kdo na naše místo přijede, pak se postavit s číslem na příslušný slot, až přijede pilot, pak zamávat, že tam je jeho místo, řádně ho umístit na lajně a nakonec, až se pískne, tak očistit senzor předčasného startu a odejít po levé straně auta a zakrýt si uši. To neznělo složitě, to by šlo zvládnout. Jelikož tam Lucka byla se mnou, hned přišli s tím, jestli se nechce taky přidat. „Tak proč ne?“ zněla odpověď. Víkend jsme tak strávili přímo v centru všeho dění, dokonce jsme si i „zahráli“ v přímém přenosu (a taky v neděli pěkně zmokli). Musím říct, že je to skutečně dobrý pocit stát před jezdci jako Petter Solberg nebo Timmy Hansen a být v podstatě součást jejich závodu!
Zároveň jsme se v sobotu večer seznámili s Ondrou Smetanou a jeho týmem, stejně jako i s kluky od Pavla Vimmera. Skvělá parta a hned se nás ptali, jestli jedeme i příští víkend do Švédska do Höljes, že nás tam klidně vezmou s nimi. Ačkoliv jsme napoprvé vděčně odmítli s tím, že už máme jiný plán, nakonec nás v pondělí ráno, kdy už jsme chtěli odcházet, ukecali s tím, že je to tam mnohem lepší, než to, co bylo ve Finsku, a že to prostě musíme vidět. A tak jsme poupravili náš původní, čistě pěší plán, a vyrazili s Ondrou směrem Höljes.
Fakt nekecali! Závody byly mnohem atraktivnější, 2 skoky, více aut a i atmosféra byla úplně jiná. Co to poté korunovalo, byl místní Sherwood – tak jsme nazvali přilehlé okolí, které se na pár dní proměnilo se stovkami karavanů a v nich přijevších obyvatel ve skutečně obrovskou párty – přiložené obrázky hovoří za vše, přesto ale kdo nezažije, nepochopí (a ano, na posledním obrázku je skutečně pojízdná vířivka, foceno o půl dvanácté!) 🙂
V neděli večer tedy skončily závody, my jsme místo někde v lesích a u jezer v Lakelandu byli ve švédském Höljes a otázka byla, jak se teď dostaneme zpátky? Pokračování zítra 😉
