Zastrčené německé městečko Daun, které žije 362 dní v roce klidem a ke konci července oživne víc, než na Silvestra. O minulém víkendu prodělalo právě ty tři dny šílenství. Maloměsto hostilo již pátým rokem největší světové rallyové legendy. Na své si přišel snad každý, koho alespoň trošku zajímají stopky a vůně benzínu. Největším tahákem byli, jak jinak, než originální jezdci. Tito dnes již staří pánové jeli, jak jen to říci? Jeli více než odvážně! Většina vrstevníků těchto pánů jezdí takovýmto stylem maximálně v supermarketu mezi regály s vozíky přeplňovanými nikoliv turbodmychadlem, ale zlevněným zbožím.
Celá akce se konala pod patronátem německé superstar Waltera Röhrla a moderování Eifelu se chopil jeho dlouholetý spolujezdec Christian Geistdörfer. Dvojnásobný mistr světa se na tratích předvedl ve své plné jezdecké kráse, a to s Porsche 911 RSR a replikou vozu Fiat 131 Abarth. Jeho kroucení volantem je nepopsatelné umění, koukat jak kolem vás proletí „Fiatka“ ve velmi technicky náročné pasáži tak rychle, že se nestačíte ani ohlédnout, je nepopsatelný zážitek. Pro německé fanoušky rally je pan Röhrl něco jako bůh…
Jako jezdecká hvězda nebyl jediný, nerad bych někoho opomněl. Velkým překvapením pro mne byl jeden 75letý pán – ano, řeč je o Sandru Munarim. Když jsem ho viděl poprvé na loňské Rally Bohemia, jeho styl vedení Lancie 037 mě nijak neoslovil. Říkal jsem si, že už je to přeci jen starší pán… Ovšem buď zapůsobila jiná konstelace hvězd, nebo si více rozumí s originálním vozem Lancia Stratos, jinak si to nedokážu vysvětlit. Auto vedl na trati opravdu skvostně a efektně, tak jak se na zadokolku patří. Originál, který měl pod taktovkou, byl z Rallye Monte Carlo 1977 a rozpis mu předčítal jeho dobový spolujezdec Piero Sodano.
Originálních posádek byla celá řada, například ještě Hannu Mikkola i s tehdejším spolujezdcem Arne Hertzem, který po jeho boku vydržel 13 sezon. Proháněli se v autě zapůjčeném ze Stuttgartského muzea Mercedesu, vůz s automatickou převodovkou a označením 450SLC byl jedním z velkých lákadel. Mezi dalšími řidiči a mistry volantu byl i Timo Salonen, mistr světa z roku 1985. Svůj titul si vybojoval s Peugeotem 205 T16. V té době když někdo hledal Tima, musel jít buď za zvukem Peugeotu, nebo za legendární kouřovou clonou, která tohoto jezdce charakterizovala. Před rychlostní zkouškou byl vidět v kokpitu skoro vždy s cigaretou… Prý už nekouří a je na sebe pyšný, že se tohoto zlozvyku zbavil. Snad nikde nemůže chybět Stig, Stig Blomquist, který zde pilotoval Ford Sierra RS Cosworth.
Všechno to vypuklo ve čtvrtek 23.7. na shakedownu, a bylo to správně německy „pünktlich“ a přesně jak má být. Atmosféra byla skvělá. I když měla promozkouška několik technických přestávek, diváci si užívali plnými doušky krásnou podívanou. Po zkoušce se večer v centru Daunu promítalo, diváci sledovali soudobé filmy rally. Jezdci měli vyhrazené posezení, a troufám si tvrdit, že si to tito pánové užívali více než jejich obecenstvo. Setkat se se svými někdejšími soupeři pro ně musí být krásný zážitek. O každém ze zúčastněných mistrů světa byl promítnut krátký film, následoval aplaus, a společná fotografie. Pro mne jako „Quattrosrdcaře“ bylo naprosto nepopsatelné vidět, jak vedle sebe stojí Stig Blomquist, Harrald Demuth a John Buffum a vybavují se mezi sebou… Co je spojuje? Čtyři kruhy! První dva byli továrními piloty a ten třetí s Audi vyhrál dvakrát americký závod do oblak Pikes Peak a to v letech 1982 a 83. Letošního Eifelu, když opomenu dámskou posádku Michelle Mouton – Fabrizia Pons, se zúčastnily všechny tovární posádky Audi Sportu ze skupiny B.
Další den, už na fanoušky i jezdce čekala porce rychlostních zkoušek. První zkouškou byla Bosch Super Stage, která věrně kopíruje podmínky zlaté éry rally. Asfaltový úsek, skok a šotolinový úsek s brodem. Ne každý pilot, či majitel vozu si na tuto destrukční zkoušku troufnul, a proto zde byla ke zhlédnutí cca třetina startovního pole.
Zlatý hřeb programu přišel se západem slunce, nainstalovaly se světelné rampy a začala „Festival Parade“. Tato zkouška byla zajímavá tím, že se ji měla zúčastnit hlavně ta vzácnější auta, která by se jinak ničila na ostatních zkouškách. Jde hlavně o modely Pikes Peak, jedním z nich bylo Audi Quattro S1 evo2. S originálem tohoto vozu vyhrál Röhrl závod Pikes Peak v roce 1987. Hrdý majitel této repliky jel nejvíc opatrně, jak jen se dalo. Čemuž se nelze divit. Občas na rovince ji nechal zabrumlat a odfouknout si turbodmychadlo Garrett. Jinak ji držel velmi zkrátka. Nejvíc ji bylo slyšet na servisním parkovišti, kde kopii s motorem z o několik desetiletí mladšího modelu Audi S4 majitel vytáčel k nebeským výšinám omezovače a nechal ji nevrle chrlit plameny z výfuku…
Druhým a ještě zajímavějším zástupcem prašného závodu měl být Peugeot 405 T16 Pikes Peak, jeden ze dvou originálních vozů. Jenže se ho večer nepovedlo vůbec nastartovat a diváci ho na zkoušce nespatřili.
Jak jen to shrnout? Z mého pohledu je Eifel srdeční záležitost. Jsem fanouškem skupiny B, ale i milovníci starších vozů si tady přijdou na své. Pokud bych byl nucen srovnat tuto akci s Rally Legend odehrávající se každoročně v San Marinu, atmosféra závodů je naprosto odlišná a přesto stejná. V San Marinu se tak striktně nedodržují pravidla, jsou i divácká místa, kde stačí pouze natáhnout ruku k uražení vnějšího zrcátka nějakého závodního vozu. Je tam mnohem více vozů a jezdců, avšak ne originálních! Tratě jsou převážně na šotolině, takže je to divácky trošku zajímavější. Proti tomu Eifel, kde se musí veškerá pravidla dodržovat, vše jede podle plánu, tratě jsou opáskované od startu skoro až k cíli… Ale je to o prioritách, pro mne bude Eifel a originalita jezdců vždy na prvním místě!
