Tak jsme v redakci měli první Velký Troják. Doopravdy to byl čtverák, ale mezi opravdu Velké závody řadím ty, kde nejen fotíme, ale i natáčíme. Už jsme v redakci zažili i personálně nabitější víkendy, ale ne tolik videa najednou. Videoreportáže s sebou totiž nesou docela slušnou produkci. A to už jsme letos publikovali na 60 reportáží, promo videí, testů aut atd. Fotogalerií je ještě daleko víc, a jsem nadšený, že můžu klidně skoro každý den nasadit novou. Za to vše musím poděkovat redakčním kolegům. A že nás už je docela hodně.
Fotíme, natáčíme, ale taky píšeme, protože do toho ženu i nepsavce, a kolikrát to s jemnou dopomocí nakonec vůbec není špatné… Myslím si, že i ke každé fotogalerii patří aspoň krátký text autora, a je na něm, jak se k tomu postaví, zda reportážně, nebo osobně. Videa jsou taky zcela autorská, nejedeme podle žádných šablon a každá práce má svůj příběh.
Jan Dohnal, úspěšný obhájce vítězství na Rally Pačejov. A skvostný Ford Focus WRC.
Na víkend jsme postavili tři štáby, a samostatná jednotka Rosťa Recman jel fotit do Kopřivnice plochou dráhu. Ty tři štáby nakonec včetně externích spolupracovníků utvořilo 20 lidí, kteří byli přímo v terénu, a dohromady obsáhli Rally Pačejov, Rallye Železné hory a rallycrossovou zónu v Sedlčanech. Pačejov dělali primárně otec a syn Dolejšové, fotil Jiří Laštůvka. Martin Mazuch, Míra Kryl, Franta Kordík a já jsme si dali po dvou závodech – v sobotu jsme se rozdělili na dvě rally, a v neděli jsme se všichni čtyři sešli na Sedlčanské kotlině… Martin a já jsme byli v akci po všechny tři dny… podle toho jsme pak oba na konci vypadali. Jenže nás to baví!
Logistickou stránku tohoto víkendu vynechám. Nebylo to jednoduché zorganizovat, ale mám skvělé kolegy a všechno nakonec vyšlo. Martin s Čápou mě vyzvedli v pátek v podvečer doma. Příjemná změna, nemusel jsem řídit, dokonce jsem seděl vzadu, těšil jsem se. Jenže, idylka trvala jen krátce. Kousek za Prahou se rozsvítila kontrolka nabíjení, a Martinův golf se od té doby znatelně vybíjel. Do servisní zóny Rallye Železné hory v Chrudimi zbývala zhruba stovka kilometrů. Nuže, holt jsme frčeli takhle večer po hradecké dálnici bez světel a kolemjedoucí vozidla nás na to zhusta upozorňovala. Já jsem vzadu propadal zoufalství, že jsme za kretény, ale Čápa na to vyzrál po svém. Na tabletu si nastavil piktogram přeškrtnuté baterky, a ten ze svého okénka ukazoval ostatním řidičům… bylo to crazy, ale lidi to brali a žádné fakáče myslím nakonec nebyly.
Noční diagnostika v servisní zóně Rallye Železné hory.
Ten víkend jsme měli v posledku kliku. Začalo to někde po cestě na benzínce, to už jsme se dost vybíjeli. Martin tam úplně náhodou potkal kamaráda Dana, a ten před námi obětavě jel až do Pardubic. Děkujeme… Tam jsme se na Auto In, čili direktoriátu soutěže, sešli s jejím ředitelem Markem Šimíkem. A půjčili si autobaterii. Ještě jednou díky tomu ochotnému člověku, který ji vymontoval z odloženého závodního káčka. Jela s námi jako pojistka.
Do servisní zóny rally jsme se doplazili. Kontrolky už hrály barevnou hudbu, jak docházela šťáva. Samozřejmě, že náš příjezdový čas byl na desítky minut vzdálen původnímu plánu. Paní majitelka penzionu Slunečný dvůr, kde jsme měli být ubytovaní, ale zůstávala v klidu, a po telefonu slibovala vysoký stejk na večeři třeba i o půlnoci. V servisce na nás čekal Véna Hlavatý, jeho mitfára „Malinkej“ Tom Šmíd a mechanik David, zvaný Jéža. Toho si pamatujte. Ohledání motoru přineslo zjištění, že potřebujeme nový díl, a Martin se může modlit, aby to nebyl rovnou celý alternátor. Auto bylo nepojízdné, na druhý den domluvená fabia RS musela nejprve Malinkého odvézt na ubikaci a ráno zpět, takže už nám zbýval jen taxík. Přijel rychle, chlapík se sice přiznal, že tam, co potřebujeme, v životě nebyl, ale pak nás opravdu dovezl někam za lesy na ranč.
Půlnoc ještě nebyla, spíš tak jedenáct. Od paní jsme opravdu dostali silný vývar a tak vysoký stejk, že jsem ho ani nedokázal dojíst. Paní přidala ještě podrobnou přednášku o jídle, okolí a usedlosti, a možná ještě dalších skutečnostech, už přesně nevím, kde jsem se ztratil. Venku postávala slaměná zvířaza, opodál jsme potmě tušili parkurové překážky, někde za námi zřejmě byli zaparkovaní i ti živí koně, všude kolem les. Pěkné, rád jsem si tam chvíli poseděl venku. Ale ne moc dlouho, věděl jsem, že v sedm třicet ráno nás vyzvedne taxikářův syn. I přes určité překážky všechno klapalo, jen jsme úplně přesně nevěděli, jestli po práci pojedeme domů autem, nebo vlakem.
Penzion – ranč Slunečný dvůr. Slaměná zvěř slavnostně nastoupena před vchodem restaurace.
Ráno se vstávalo před sedmou. Já teda chtěl vstávat až chvilku po sedmé. Nevím, co se to se mnou stalo, ale v 6:54 jsem seděl na ustlané posteli, umytý, oblečený, sbalený. Snídaně přitom byla domluvená až na 7:10! To mi není moc podobné. Asi to byl osud, protože jsem se při tom čekání na chvilku natáhnul zpět na kavalec, ale jen tak částečně… a půl minuty na to jsem se propadl do pekla. To se ale zjistilo až později. Do mého života totiž zasáhl Čápa. Postavil se vedle postele 20 centimetrů od mé hlavy a vytáhl nějaký biolit nebo co. A napálil si na nohy takový oblak spreje, že se v tom moje ležící palice úplně ztratila.
Vyskočil jsem, ale už bylo pozdě. Následující hodiny jsem strávil skoro bez očí. Jakoby pořezanýma očima jsem trošku viděl, ale přes vodopád slz nemůžu říct, co přesně. Snídani jsem ještě jakž takž dal, ale v autě a pak na první erzetě už to bylo zlé a oči jsem udržoval otevřené jenom na střídačku. Teprve po další hodině a půl jsem se na benzínce dorval k vodě a strávil deset minut oplachováním obličeje. Pořád jsem si ale myslel, že je to alergická reakce na pole, prach, bůhvíco, a že mě z toho druhý Zodac dostane. Vrtalo mi teda trošičku hlavou, proč nemám zároveň rýmu a normálně dýchám… že to byl ten jakýsi protikomáří jed, mi praktičtěji myslící lidé poradili až dva dny poté. „Při zásahu očí vypláchněte vodou a vyhledejte lékařskou pomoc!“
Tohle byla největší rána na Železných horách. Rám se sice prohnul, ale naštěstí tlak udržel a posádku ochránil.
Když jsem na benzínce proplachoval, tak Martin o pár metrů vedle v Auto Kelly kupoval díl do golfa. Ostatní pracovali na erzetách, no, my jsme měli svoje starosti. Voda trochu zabrala, už jsem pak dokázal držet oči sem tam chvíli otevřené, tak jsme vyrazili do servisní zóny dělat rozhovory. Začali jsme na dispečinku u ředitele Šimíka, který tam mimochodem zcela neředitelsky makal. Když mě viděli, posílali mě do sanitky… ale cítil jsem, že se to zlepšuje. Naštěstí jsem intuitivně vycítil, že mi nejvíc sedí máčet si ksicht ve vodě, tak jsem to furt a furt dělal (děkuji pořadatelům za cisternu s pitnou vodou v depu), a pak už mi zrak nějak fungoval. Monokly na obou očích jsem bral jako tradiční rallyový bojový design. Hlavně, že se ten den podařilo natočit vše, co mělo, včetně rozhovorů.
Teď se vrátím k mechaniku Jéžovi. Jezdili jsme Malinkého fabií, několikrát jsme se stavovali v servisu, a krabice s náhradním dílem byla furt na čelním skle golfa. Chvilku před tím, než jsem si začal hledat vlak, abych se stihl dostat do rána do Sedlčan na rallycross, přišel Jéža, klepl Martina do ramene a říká: „Máš štěstí!“ Někdy nepozorovaně ten regulátor na autě vyměnil a ono se to fakt chytlo! Je třeba říct, že v naší posádce se rázem vyšvihl do role hlavního oblíbence. Zbytek erzet jsme ale objeli přece jen radši s fabií.
V závěrečném servisu jsme se sešli všichni, kdo jsme tam byli. Takže i další naši videoborci Milan Pešta s Danem Klimešem, kteří si od nás už ráno převzali do svého zdravého auta Čápu. A byl tam taktéž náš fotograf Čestmír Doubrava, se kterým to pro mě bylo extra milé setkání. Dodělali jsme zbylé rozhovory, postahovali záběry a onboardy. Zkontroloval jsem ještě na dálku, jestli i na Pačejově všechno proběhlo, jak mělo, pak už si cestu do Prahy nepamatuji.
Byla už skoro noc, když jsem se dostal domů. Dal jsem si sprchu, mrkl na rodinu, přehodil si oblečení, nastartoval Ibi, v Podolí nabral kamaráda Davida – a tradá do Sedlčan!
Do rallycrossového depa na Sedlčanské kotlině jsme dorazili ve 23:30. Našli jsme si hezké místo za věží, že si tam možná i postavíme stan. Pořád jsem si ještě myslel, že ty oči jako králík mám kvůli alergii, tak jsem si netroufl plácnout sebou rovnou do trávy. Škoda, nebe tam bylo úžasné… a ve stanu mi bylo ráno vedro. Rallycrossaři už byli ze sobotního závodění dobře nastartovaní, a okolo té půlnoci už i vyloženě rozjetí! Na plácku v depu se mezi koly a hasičáky odehrával lítý boj závodníků a mechaniků na motokoloběžkách… A dávali si to i s joker lapem!
Hudba z repráků, hlášky z megafonů (vracejte transpondéry!), od první rozjížďky až do finále to byl mazec a zároveň jsme se všichni váleli smíchy. Zlatý hřeb večera přidala Martina G., která v průběhu závodů vpadla do hry, a svými kousky si získala přízeň veškerého diváctva. Finále vyhrál Vojta Kolomazník, někde tam byli ještě Honza Skála a Jakub Bittman, i když na třetím místě prý skončila Martina, která se přitom nezúčastnila žádné rozjížďky … vletěla do toho na skutečně dost divokou kartu … ale jak to všechno bylo úplně přesně, to se neví, a zůstane to zahalené tajemstvím! Utrpěná zranění účastníků údajně nebyla velká, zábava to byla královská, a tak bychom se prý měli dočkat i dalšího kola.
Spát jsme šli každopádně hodně pozdě a byl jsem rád, že jsem nemusel ráno jet k Příbrami pro Míru. Díky za pomoc, Franto a Martine… Sešli jsme se po deváté v kantýně, nejdříve jsme se po všech stránkách posilnili, pak jsme se dali do práce. Snad se nám podařila. Své si v horku a prachu užili i fotografové Vojta a Karel. Už máme venku Pačejov i Železné hory, a reportáž ze Sedlčan bude zítra. Vidět budeme opět i na TV Sport 5 – konkrétně Železné hory a Sedlčany.
Kdyby se třeba prášilo málo, tak si Jirka Havelka dá nějaká ta kolečka!
Celý víkend pro mě byl o práci stejně jako o setkání s přáteli, a to je snad nejvíc, co si člověk může přát. Sluníčko peklo stejně jako dny předtím, a třeba v Sedlčanech snad ani není žádný stín pro fotografy a kameramany, a skoro ani pro diváky. Spotřeba vody byla veliká, a haleluja za všechny kohoutky s pitnou vodou. Bylo toho horka a prachu za víkend hodně. Když jsem v neděli večer konečně v Braníku před domem vystupoval z auta, připadal jsem si jako špekáček, který se opékal na ohni tak dlouho, až klacek uhořel a připálený buřt spadl na zem do prachu. Tělo se ale rychle vzpamatuje, zážitky jsou víc než bolest očí nebo kůže!
Další dny pro mě byly čistě produkční. Všichni musí dostat všechno, co mají mít, abychom mohli dojít ke kýženým výstupům. A, i když já teda o růžové zahradě hovořit nemůžu, Velký Troják nám klapnul. Už se těším o víkendu zase do terénu!
