Život sportovního novináře, který se často pohybuje v terénu, je barvitější, než kdyby jen pracoval od stolu. Proto jsem pojal myšlenku občas si ulevit deníčkovým výlevem. Spěl jsem k tomu dlouhou dobu a v červnu jsem se rozhodl, že začnu. První zápis tedy vyšel na Rally Hustopeče. Ta soutěž se doopravdy jmenuje po několika sponzorech a název města, které jí snad od roku 2004 poskytuje zázemí, už v něm ani není, ale deníček strpí, že si dovolím být lehce nekorektní. Tedy Hustopeče.
Tato rally začíná shakedownem v pátek okolo oběda, pročež je běžné se před ním akreditovat a následně se dát do práce. Nejsem zvyklý vždy fungovat úplně standardně, takže to v mém případě bylo zcela jinak. Rally pro mě začala už ve čtvrtek po poledni, kdy jsme s redakčním kolegou Vladimírem Dolejšem vyjeli z Prahy vstříc jihomoravskému dobrodružství. A skončila dřív, než vlastně vůbec opravdu začala. Tak to ostatně bylo v plánu, na místě pak pracoval Vladimír a další kolegové z redakce, a já svůj produkční příspěvek přidával na dálku z jiné sportovní akce. Ještěže máme ty internety.
Čtvrteční večery před hustopečským závodem tradičně patří setkání jezdců na půdě titulárního partnera závodu. Jejich součástí bývá ježdění s obřími traktory, jemná práce při ovládání zasouvání kolíku z bagru (což zní divně, ale je to tak), a samozřejmě nějaké to společné veselí. Vždyť druhý den se závodí až večer. V pátek dopoledne je jen třeba odtrénovat poslední zbývající rychlostní zkoušky, a chcete-li, po obědě odjezdit shakedown.
Trochu méně tradiční prostředí pro „drivers party“.
Setkání bylo fajn, natáčení také. Na hotel jsme se dostali před jedenáctou, známe ho z minulých let, také je fajn. Tak fajn, že jsem si letos řekl – na terase před hotelem už nikdo není, světlo tam je, vezmu víno, které nám ve vinařském kraji na pokoji připravili (za 170 Kč, no ale jsou to ty vinařské Hustopeče, tak to bude dobrota, že jo), k tomu rozečtenou knížku, sednu si tam ke stolku a vychutnám si klídek, tak odlišný od uspěchané a věčně hučící Prahy. Sprcha, čisté hadry, víno, kniha, dobrý večer slečno recepční… první stránka, druhá… sahám po vínu, že jej otevřu. A tu – první postava se noří ze tmy, pak druhá, a pak třicet dalších. Přijel slovensko-český štáb natáčet jakýsi seriál.
„Odkial máš to víno, ty kokso. Veď tu už nič nieje otvorené?“ Ale je, jen se projděte po městě, chce se mi říct, ale nelžu, tak je posílám na cimry, že tam taky mají vína. Vyžebrají ještě nějaké plechovky pivní na recepci („nespěchejte, ať se stačí další vychladit“) a postupně sráží dohromady všechny stoly a židle, až zůstane jen můj ostrůvek. Byli milí, nekonfliktní a já si stejně přečetl dalších 89 stránek, ale romantika osamělého čtenáře byla asi tak stejná, jako v té Praze. Spát jsem šel ve čtyři, to tam ještě furt sedělo tak deset veselých filmařů.
Náš hustopečský útulek byl o dost lepší, než to mají chudáci ajznboňáci v Brně. A byl by ještě lepší, kdyby nám onu lahev vína nenaúčtovali dvakrát.
Ráno jsem nespěchal. Vědom si skutečnosti, že snídaně se podávají do 10 hodin, vyrazil jsem z pokoje v 9:56. Osm malých karbanátků, hroznové víno, půl mandarinky, třikrát bezinkový džus, na závěr půl skleničky šampaňského, to je podle mého královská snídaně. Kontrola pozic redakčních kolegů blížících se z obou směrů po D1 (vše ok), příjemná schůzka v kancelářích hlavního sponzora závodu, to byl krásný start do nového dne. Vycházím z budovy, přichází sms od kameramana Míry Kryla, tak ji čtu: „Nečti furt ty sms.“ Cože? Než se stačím rozhlédnout, co to jako je, bafne na mě zleva Míra a zprava fotograf Tomáš Čápa Čapek, oba vysmátí od ucha k uchu. Nemáte být ještě na D1, chlapci?? Než se dovítáme a kluci se dostatečně dosmějí mému vytřeštění, přichází další milý kameraman Tonda Husička, taktéž úsměv od ucha k ucha. Máme radost, že se vidíme. Kluci se jdou akreditovat, je tam narváno, ale za chvíli je to lepší, a vevnitř se zubí další náš fotograf Honza Pořízek… a jeho stejnojmenný syn.
Vrátím se k autu a zalezu si dovnitř, že zkusím oživit stávkující telefon. Než se mi to povede, klepe na okno kameraman Tomáš Bartoň. To už je na mě trochu rychlé, ale jsem rád, předpokládal jsem, že je teprve na cestě ze školení v Olomouci, tak se aspoň mohou s Vláďou Dolejšem domluvit na postupu, až tam nebudu. Další naši spolupracovníci dorazí až večer a druhý den, to už musím být zpátky v Praze, takže z mého pohledu nastala ideální situace, kdy jsme se během pár minut sešli všichni, aniž bychom se museli jakkoliv nahánět.
Jedeme na shakedown. Čápa s Mírou jezdí spolu a jedou jinam, s Vladimírem míříme do nějakého odbočení před cílem, kde se potkáváme s Tondou, a ten jde dál po trati. Kolegové točí a fotí, já v autě dobíjím telefon a jen tak na dálku čumím na testující posádky. Po asi hodině vyrážíme zpět do Hustopečí, protože se blíží čas, kdy bych se měl vydat zpět do Prahy. Telefon pořád stávkuje, a tak nevím ani kdy jet, ani čím, vlastně nic. Informace z mobilů Vladimíra a mé manželky jsou mnohoznačné, možností je více, žádná nic extra, tak uvidíme. Tady nastává fáze, která mi po následujících mnoho hodin připomíná…
Kterak Švejk za svou posádkou do Budějc mířil
Nejdřív v centru Hustopečí hledáme obchod (ne market), kde bych vodu a jídlo doplnil. Nenašli jsme, tak vyskakuju aspoň před trafikou. Vodu mám, proviant bych doplnil na místním autobusovém nádraží, ale není čas. Autobus do Šakvic má odjet každou chvíli. Šakvice a Hrušovany u Brna, to jsou dvě varianty, kudy se vydat. Nezapamatoval jsem si, jestli je to lepší tam, nebo tam (stejně je to asi jedno), tak beru první, co pojede. Mají to být Šakvice. Jenže to má jakousi sekeru, a jak jsem si zafixoval Šakvice, odjíždí mi mezi tím nezpožděné Hrušovany. Nešť. Jedu do Šakvic, tam vyskakuju a po vzoru ostatních peláším na vlak. Dobíhám, přijíždí vlak. Na kterou stranu je Brno, a na kterou Břeclav? Netuším. Ale z obou měst se na Prahu nějak dostanu, skáču do vlaku. Průvodčí mě nejdřív míjí, že už mě prý kontrolovala. Uvažuji nad tím, lístek nemám, že jo, tak proč vlastně ne. Pak mi to nedá. „Na Prahu? Jedete na Břeclav, to se vám nevyplatí,“ říká mi. „Tak si vyskočte na příští zastávce v Zaječí, to vám za chvíli pojede do Brna, to máte lepší.“ No tak jo, aspoň to bylo zadarmo, za pár minut vystupuji v Zaječí.
Na nádraží v Zaječí jsem se ocitnout nechtěl, ale jsou i horší místa. Výrazně horší.
Zaječí je vinařská klasika, kdysi jsem tady zažil vydařený večírek s týmem Romana Odložilíka, po kterém jsme s kamarádem nedokázali vstát na první ranní erzetu. Myslím, že ani na druhou. Teď tu stojím, všichni čekají na autobus, nebo na jiný odvoz, posléze zůstávám sám. Pokladna funguje, a tak si kupuji jízdenku na vlak do Brna. Už jsem si dvakrát prošel celé široké okolí (nic tam není), když konečně přijíždí vlak. Teda, courák. Ale jede do Brna. Nějakou dobu jsem v těch třech vagónech skoro sám, průvodčí mě najde až těsně před Brnem. „Jejda, já jsem na vás zapomněla,“ směje se.
Vystupuji v Brně na hlavním, a je to tradičně šok, a je jedno, jak dlouho žiju v Praze. My měli temný Hlavák a před ním obávaný Sherwood, v Brně to mají pořád, a nepotřebují k tomu ani park. Frmol, nepočítaně různých figurek, to bych vydržel sledovat dlouho. K tomu výluka až do půlky září, i vlaky na Prahu jezdí z jakéhosi Dolního nádraží. Kde to je a jak se tam dostat zjišťuji diverzním odposlechem podobně zmatené (ač brněnské) rodiny, kterou poté sleduji a tak vidím, do kterého výlukového busu nastupují. Figurkovitost drží především táta, který má na sobě pouze trenky a kérky na bosých nohou, ale nezadá si ani zbytek jeho famílie. Mám hlad, od šampaňského jsem nic nepozřel, a tak si procházím dostupné fastfoodové možnosti. Troufl jsem si jen na párek v rohlíku u Vietnamců.
Kupuji lístek a druhým dnešním autobusem odjíždím na Dolní nádraží. Pokud se tedy má vůbec psát s velkým písmenem na začátku. Ono totiž asi hlavně leží někde dole, a nádraží je to až pak. Na výluku zvící více než tří měsíců jsou výborně připraveni. Žádná hala, jedno okýnko Českých drah do cesty, tři toiky. Chvilku prší, chvilku ne. Lidé se tísní pod malým přístřeškem. Vlaky mají dvacet a více minut zpoždění, můj samozřejmě taky. V dochozí vzdálenosti je naštěstí autobusák, sice neméně strašidelný, komplet betonový, ale aspoň tam Asiaté prodávají nějaké maso do housky, a pití.
Okýnko, toiky, stříška pro deset lidí, jedna kolej… bye, bye Brno, do podzimu mi to určitě stačilo.
Když konečně přijíždí vlak, můj dnešní třetí, který by mě měl odvézt do Prahy, ani se nepodivím jeho názvu: Jaroslav Hašek. Měl by z téhle cesty radost. I když, Haškův Švejk to z Tábora do Budějc došel pěšky. Já z Hustopečí do matičky ne, ale i tak mi to trvalo šest hodin.
Před nástupem do vlaku mě ještě zastihl telefonát, že mám svým lidem předat zprávu, že všichni akreditovaní a ovestovaní pracovníci na Rally Hustopeče se musí druhého dne v 8:30 ráno dostavit na zprcung ohledně toho, že si někdo stěžoval, kam si vesťáci při lovení záběrů na rally stoupají. Díky současnému sítu by se přitom mělo jednat o lidi, kteří by za léta práce měli dobře vědět, co dělají. Jenže asi ne, a tak je třeba jim zvednout mandle hodinu před tím, než budou muset stát na pozicích a pracovat na první ranní rychlostní zkoušce. Samozřejmě nic proti prevenci, a někteří lidé to podle mého názoru někdy opravdu občas zbytečně hrotí a je dobře jim to sdělit, ale v té situaci je takové setkání… trochu absurdní.
Tím si myslím, že byl hold Jaroslavu Haškovi úspěšně dokonán. Po dobu mé cesty z Brna do Prahy už se totiž nic zvláštního nestalo.
