V roce 1979 začíná první ročník Paříž-Dakar. Závodníci se staví na start a dojíždějí do cíle bez doprovodných vozidel a bez pořadateli poskytnutého jídla. Jídlo a náhradní díly si vezli sebou. Tedy, vše co pobrali. Ostatní se muselo sehnat na místě. První ročníky nebylo výjimkou, že závodníci co dojeli do cíle jako první vykoupili místní zásoby potravin a pak se dělili s ostatními. Prostě nešlo to jinak. V etapách se závodilo, v bivaku se muselo spolupracovat. To byl jediný a podle mě ten správný způsob, jak se dostat až do Dakaru.
Samozřejmě, že se v etapách nejelo tak rychle jako dnes. Vůz prostě musel vydržet celý až do cíle. Rozbít ho někde po cestě nebylo umění. Dojet s ním do cíle však ano. Každým rokem se podpora asistenčních vozidel zvětšovala a s tím i schopnosti opravovat v poušti i těžké závady. Dakar se začal zrychlovat a zázemí rostlo. Dnes už nikoho nepřekvapí, že u top teamu se každý den na start může připravit kompletně nové auto. Naopak, už se to tak nějak očekává.
Africa Race je návrat k původní myšlence závodu. Musím s radostí napsat, že to co o Africa Race píšu, má reálný základ. Naše asistenční Tatra včera dopoledne utrpěla neopravitelnou poruchu asi tři sta kilometrů od bivaku. V sedm hodin večer je doprovodný vůz na tyči vlečen k nám. Petr Čapka se střídá s Tomášem Bezděkem za volantem bez posilovače řízení tak po padesáti kilometrech. Mezitím se rozhoduje co dále. V této době se informace rozkřikla po bivaku s úžasným ohlasem. Dostáváme mnoho nabídek pomoci od okolních posádek a ujištění od pořadatelů, že udělají vše, aby nás udrželi v závodě.
Do bivaku se doprovod s mechaniky dostal ve tři hodiny ráno. Kdo by si myslel, že se jde spát, tak se plete. Je potřeba udělat pravidelnou, zhruba hodinovou, údržbu na závodním voze. Závodní posádka a mechanici jdou spát do stanů o půl páté. Na hodinu a půl.
Ráno už je rozhodnuto. Pokračujeme v závodě! Asistenční vůz jsme se rozhodli nechat na pořadateli doporučeném bezpečném místě v Zagoře a po konci závodu se pro něj vrátit a odvléci ho zpět domů. Musím přiznat, že jsem trochu skeptický, co se týká „bezpečného“ místa. V Maroku je bezpečno, co se týká pohybu. Myslím, že není třeba se sem obávat jet. Na druhou stranu, co se tyká materiálních věcí uložených bez dozoru, tady si už nejsem tak jist. Zde v Africe má vše cenu. A volně ložená Tatra je jistě velikým lákadlem.
Tomáš s Láďou odjíždějí na start do 445 kilometrů dlouhé etapy. My ostatní pracujeme tak rychle, jak to jen jde, a přemísťujeme co nejvíce náhradních dílů do kamiónů pořadatelů. Náhradní pneumatiky se nám nabídl odvézt Miklos Kovacs. Za chvíli je vše hotovo a Tatra je zapřažená za jeden z kamiónu balai. O půl hodiny později jsme v Zagoře před jedním z mnoha pouličních autoservisů. Toto je to bezpečné místo. No, zařizoval to přímo René Metge. Prý jsou to místní smluvní partneři závodu a celá Zagora funguje tak trochu na stařešinovském přístupu. Pokud místní autorita řekne, že se na něco nesahá, tak to snad tak bude. No, pro nás prakticky neexistuje žádná jiná volba. Petr dvakrát obejde svůj vůz, aby zkontroloval, že je důkladně uzamčen a pak s povzdychem přisedne k nám do novinářského vozu. Dnes ho vezeme do bivaku my. Do konce závodu se pak o transport našich mechaniků postará team motorkáře Jána Zatka ze Slovakia Rallye teamu. Sami přišli a nabídli nám tuto pomoc. Je to nyní k nezaplacení. Děkujeme!
Mimochodem, podívejte se na fotky a na video ze Zagory a udělejte si názor sami, zda byste tady nechali tak čtrnáct dní stát váš vůz.
Mezitím je naše závodní posádka v etapě. Dunová pole střídají rychlé pasáže, kde se jede maximální povolenou rychlostí. Kamiony nesmí z bezpečnostních důvodů překročit 150 km/h. Nové tlumiče umožnují jet rychle i v technických místech, kde to minulá léta nebylo možné. Krom jednoho úseku, kde se musela najíždět duna vícekrát, než se ji podařilo překonat, není dnes v etapě větší problém. Prostě běžná kalba, na doraz po pistách a písku. To, že se jelo dnes na hraně potvrzují i slova navigátora: „Dnes mě to hodě bolelo, mnohokrát jsem helmou narazil do ochranného rámu.“ Na navigaci to dnes nemělo vliv a výsledkem je třetí místo v kategorii kamionů za nedostižnými Kamazy a 12. místo v celkovém pořadí.
Je kolem půl desáté posledního dne letošního roku. Vím, že je dnes Silvestr, jen jsem si ho zatím nějak pořádně doteď neuvědomil. Děkuji všem našim partnerům co nás podporují v závodění a přeji Vám vše nejlepší do nového roku. Já si jdu dát skleničku šampaňského a zcela určitě před půlnocí zalezu do spacáku. Jistě nebudu sám kdo odpadne před půlnocí. Unavení z posledních dnů jsme všichni docela dost.
Výsledky 3. etapy TAGOUNITE – ASSA v kategorii auto/kamiony:
1. 203 SAZONOV Y. 05:06:24 HUMMER
4. 400 SHIBALOV A. + 00:05:05 KAMAZ
6. 403 KUPRIANOV S. + 00:11:55 KAMAZ
15. 401 TOMEČEK T. + 00:49:48 TATRA
19. 402 JACINTO E. + 01:14:05 MAN
22. 405 KOVACS M. + 01:33:42 SCANIA
Celkové umístění po 3. etapě v kategorii auto/kamiony:
1. 203 SAZONOV Y. 09:16:31 HUMMER
2. 400 SHIBALOV A. + 00:10:50 KAMAZ
5. 403 KUPRIANOV S. + 00:30:45 KAMAZ
12. 401 TOMEČEK T. + 01:34:25 TATRA
16. 402 JACINTO E. + 01:59:52 MAN
18. 405 KOVACS M. + 02:24:42 SCANIA
